Neodolal jsem a na několikáté doporučení jsem se začetl do knihy
Žítkovské bohyně. K současným českým autorům mám vždy jisté pochyby. U
této knihy mě nedůvěra opustila po první kapitole, pak už jsem si mohl
užívat čtenářský zážitek bez obav ze zklamání. Kniha má velice
zajímavé téma, vlastně hned několik témat. Vypráví příběh o přírodních
bohyních ze Žítkové, jejichž doba skončila, a přesto není tak
vzdálená. Vztah moravské lidové kultury k přírodě a k jejím
zákonitostem. Podstatný prostor je v románu věnován ženám. Společnost
bohyň byla společností, kde hlavní slovo měla žena. Ale ani v jiných
dějových rovinách není v románu žádná kladná mužská postava, což je
zajímavé. Román je cenný připomínkou historie českých zemí za
posledních totalitních režimů. Autenticitu tomu všemu dodává jazyk
archivů skrze dokumenty z tehdejší doby, v kterých sledujeme osudy
těch "hodných" i těch "zlých". Líbil se mi jazyk i způsob vyprávění,
čtenář se s hlavní hrdinkou prokousává archivy, vzpomínkami pamětníků,
a tak postupně graduje zápletka a napětí až na samý závěr knihy. Mnohé
z příběhů jsou přitom skutečné, pouze převedené autorkou do jazyka
beletrie. Kniha mě natolik zaujala, že bych se rád jednou do míst na
moravsko - slovenských hranicích podíval.

Jeden z důvodů, proč se stále vyplatí posílat pohledy a dopisy, jsou
známky. Těch důvodů je samozřejmě více, ale známky jsou významným
argumentem. Dostal se mi do rukou Emisní plán českých poštovních
známek 2012 a máme se na co těšit. Líbí se mi, že známky reflektují
důležitá data v historii země, připomínají současné akce, události a
reprodukují umělecká díla. Emisní plán poštovních známek je tak pro
mne již několikátým rokem zároveň kalendářem důležitých událostí onoho
roku. No a co nás tedy podle známek v tomto roce čeká? Připomínáme si
150. výročí založení Sokola, stejné výročí má i založení Jednoty
českých matematiků a fyziků, 500 let hebrejského tisku v Praze, a
významné výročí značí 100 let českého skautingu. Skauti jistě ocení
pěknou známku k tomuto výročí, já bych trochu vytkl její nominální
hodnotu. Jestli totiž pošta nepřijde s nějakou novinkou, 21 Kč známku
z tábora skautíci posílat nebudou, leda by posílali z tábora příbuzným
do Ameriky. Ale známka je to pěkná. Další výročí jsou poněkud
smutnější, 70. výročí vyhlazení Lidic a Ležáků, je dobře, že obě obce
dostaly samostatnou známku. Na známkách se samozřejmě objeví i letní
olympiáda v Londýně a 800 let od Zlaté buly sicilské. Emisi, kterou
oceňuji, jsou umělecká díla na známkách. I letos několik takových děl
vyjde, mimo jiné obraz od Jana Kupeckého. A písmenkové známky se
základním Áčkem budou obohaceny o známku s turistou baťůžkářem a
trochu překvapivě i se svatým Václavem, který tak alespoň pronikne do
mnoha poštovních schránek po své zemi. No tak takto vypadá letošní rok
z pohledu známek, které mne v letošním emisním plánu zaujaly.

Už kolikrát jsem se zamýšlel nad tím, zda bych, býti ženou, byl
feministkou. Pokaždé mi z této série otázek a odpovědí vyšla negativní
odpověď. Ne, feministické hnutí by mě v mém ženském bytí nijak
neovlivnilo. Čím jsem si ovšem nebyl tak jistý, zda by feminismus
neměl ovlivnit mé mužské bytí. Když jsem se v době svého
středoškolského studia zajímal o otázky feminismu, došel jsem k
závěru, že co feministka, to ošklivá ženská, která z důvodu nezájmu
mužů o svoji osobu, interpretuje si svět podle svého a v muži vidí
nebezpečí. Tím jsem veškeré úvahy o feminismu lacině smetl ze stolu.
Přesto v mnoha případech, ač nerad, musím uznat, že má tato ošklivá
ženská pravdu. Žijeme v mužském světě. Nevím, jestli je to dobře, nebo
špatně, ale je to tak. K tomuto hodnocení nemusím chodit nikam daleko,
vlastně bychom měli posuzovat jenom naši krajinu, o ostatních
krajinách nám stačí číst. Problematické otázky jsou v mnoha oblastech.
Žena pro naši společnost přesto hraje nezastupitelnou roli. Žena jako
matka, žena jako manželka, (chtěl jsem napsat, žena jako milenka, ale
spíše jako důstojná pozice mi to přišlo jako způsob použití, což je
přesně ta škatulka, u které se ve mne probouzí feministka). Ale pojďme
dál, žena jako učitelka (učitel by byl jen kompromisem?), žena jako
ředitelka podniku, žena jako ministryně, žena jako prezidentka.
Nikoliv jako výjimka, ale jako součást každodenního života
společnosti. Touto úvahou jsem neměl na mysli, že bychom se měli státi
bezpohlavními osobami. Naopak. A co mě na tyto myšlenky dovedlo?
Původně jsem chtěl napsat článek o zajímavém časopise exisTENSE, který
je vydáván pod hlavičkou Amnesty International a který je zdarma na
http://goo.gl/Huv5D . Ale jeho hlavní téma v prvním čísle ročníku 2012
mne natolik upoutalo, že jsem napsal tématicky zaměřený text o
feminismu. Berte to tedy jako doporučení zajímavého časopisu.

Tématem minulého týdne byla vajíčka a polská sůl. Všechny hovory se
stáčely právě tímto směrem. Témata pronikla do politiky i do lidové
tvořivosti, okamžitě se začaly objevovat vtipy. Těžko říci, komu věřit.
Pravdou je, že v běžných obchodech chybí vajíčka, a když jsou, tak
stoupla několikrát jejich cena. Připomíná mi to chování vietnamských
obchodníků, které společnost tak odsuzuje. Několikrát ukázali, že
kdyby mohli, začnou prodávat chleba za stovku. Jak minulý týden
ukázaly velké obchody, zachovaly by se stejně, jen kdyby mohly.
Příležitost dělá zloděje. A proč nejsou vajíčka? Někdo tvrdí, že za to
mohou mrazy, někdo, že za to může Evropská unie a její nařízení, které
chovatelé nestihli splnit, a někdo v tom vidí kalkul, kdy se díky
těmto nařízením krátkodobě snížil počet vajec, zvýšila se cena, a ta
dodavatelským firmám vyhovuje. Kdo kupoval vajíčko před týdnem za 2,90
Kč, těžko pochopí velkou akci v supermarketech, kdy je vajíčko za
4,90. Tento boj o vejce přitom přišel v době, kdy je o ně největší
poptávka, před Velikonocemi. Nebyla nouze o kuriózní situace,
méněhodnotná vajíčka z chovů byla dražší než vajíčka od malých
chovatelů. A najednou tu vznikl nový fenomén, lidé se začali zajímat o
možnost vlastního chovu. Mám pár známých, kteří s tím už před nějakým
časem začali, nevedla je k tomu ekonomická stránka, ale ideál
vlastního vajíčka. Ti se teď mohou smát. Nejsou závislí na tom, jestli
se v obchodě objeví akce týdne - deset vajec za 49 Kč.
A k té soli? V Polsku se podle médií dostala technická sůl do
potravinového řetězce. Jdu asi proti proudu, ale myslím si, že co do
kvality potravin u malovýrobců (pekaři, řezníci) máme oproti Polsku co
dohánět. Tady se prodá kdeco, tady se koupí kdeco. Kauza s posypovou
solí polským výrobcům jistě nepomůže. Podobně jako Španělům nepomohly
v létě jejich okurky, tehdy v tom byli ale Španělé nevinně. Ovšem na
to se nikdo neptá. Obraz světa tvoří média, a tak můžeme jen doufat,
aby evropský newspeak nebyl brzy obohacen něčím podobným, ale českým.
Španělé a Poláci to mají již za sebou.

Z dění v uplynulých dnech by člověk snadno nabyl dojmu, že přichází
jaro. I ptactvo se urputně snaží přecvrlikat poslední známky zimy a
přivítat nové období. Jaro znamená teplo a víc světla. To jsou
nezbytné faktory k tomu, aby lidé více času trávili venku. Už první
příznivý týden dal tušit, že letos budou lidé venku trávit dost času.
Nejviditelněji se to odrazilo v akci zvané Týden neklidu, k tomuto
heppeningu mají studenti jistě své právo, ne-li povinnost, a nic na
tom nezmění ani prezident Klaus, který psal do Brna rozhořčené dopisy.
Jaro zažili v minulém týdnu i lidé v Semilech. Z Prahy k nim přijela
návštěva. Jeden rádoby novinář, snad s vidinou snadného zviditelnění,
snad s vidinou boje za pravdu bez ohledu na vlastní utrpení (je
zajímavé, že takoví neohrožení bojovníci se objeví vždy, když jim nic
nehrozí), se svojí redakční pomocnicí rozvinuli plachtu, na které byla
neuměle černou izolepou nalepena symbolika hákového kříže. Stalo se
tak před domem, na kterém byla odkryta mozaika komunistických symbolů.
Srp, kladivo a hvězda zde zůstaly z dob komunismu a město stálo před
otázkou, co si s tímto dílem počít? Nechat, nebo zlikvidovat důkazy,
že zde nějaký komunismus kdy byl? Že se tento případ stal právě v
Semilech je možná náhoda a možná trochu hra osudu. Právě Semily totiž
byly sídlem vysokých komunistických funkcionářů a sídlem Okresního
výboru KSČ, což znamenalo, paradoxně vůči nepoměrně většímu a
významnějšímu městu Turnovu ležícímu v těsné blízkosti, i status
okresního města. Kde jinde než v Semilech by tedy měla tato mozaika na
zdi jednoho z domů zůstat společně s připsaným citátem od George
Santayana: Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat? Město se
takto poměrně galantně s problémem vypořádalo. Netrvalo dlouho a
místní občan Tomáš Trojan, který je podle všeho v neustálém konfliktu
s radnicí města, dotčen historickými souvislostmi, podal trestní
oznámení na neznámého pachatele za tyto symboly. Označení neznámý
pachatel je v této souvislosti úsměvný termín. Zde je totiž pachatel
až velice dobře známý, komunismus nám z historické zkušenosti není
neznámý, ale právě o tom hovoří odhalená mozaika. Jistě stojí za
pozornost i reportáž z dění v Semilech v roce 1968, Obrodný proces v
Semilech, kterou napsal Ludvík Vaculík, na webu je přístupná zde:
http://goo.gl/XueUP . No a návštěva z Prahy v osobě pana novináře
chtěla ukázat, že ač symboly stejně historicky zneužitých ideologií,
jednu tolerujeme a druhou potlačujeme. Nemohl čekat nic jiného, než že
bude vyzván policií, aby své kroky vysvětlil, právě na takové lidi,
jako je tento novinář, totiž trefně sedí věta na zdi. Pro objektivní
zhodnocení, jak je na symboly pohlíženo, by si měl stejnou plachtu
pomalovat srpem a kladivem a chvíli se s ní procházet po Praze. Hádám,
že by byl také předveden na služebnu. A pokud by se poštěstilo, dostal
by před tím od procházejících i na budku. Pak by mohl volat něco o
dvojím metru na stejné symboly. Inkasoval by jistě stejně, za jeden na
pravou tvář, za druhý na levou tvář, ale monokly by to byly
srovnatelné.
Na historii bychom neměli zapomínat, neseme si ji s sebou. A právě i
tato mozaika by nám k naší paměti měla dopomoci. Ničit ji by byla
chyba, kdoví, jestli by se potom jednou stejná mozaika na stejném domě
neobjevila znovu, již bez oné věty a bez paměti, že zde už jednou něco
podobného bylo.

Primas český, pražský arcibiskup Dominik Duka byl v minulém týdnu v
Římě společně s dalšími jednadvaceti kolegy z celého světa jmenován
kardinálem. Sláva je to nejen pro katolickou veřejnost, ale pro celý
český národ. Katolická církev je jednou z největších firem na světě.
Téměř v každém městě má svoji pobočku, a když ne firemní prodejnu,
alespoň partnerské místo najdete téměř všude. Napsat větu, že se jedná
o největší firmu na světě, mi brání pouze rozmach firmy Apple, která v
posledních dnech zaznamenává větší přírůstek mobilů, než kolik se rodí
na světě dětí. Ovšem troufnu si říci, že firma Vatikán s.r.o. tu bude
dlouho poté, co si na Apple nikdo ani nevzpomene. Apoštol Pavel
vytvořil sociální síť daleko před internetem a před Facebookem a
funguje to už na 2000 let. Kam se hrabe Mark Zuckerberger. Jmenování
Duky kardinálem zvýšilo naši úlohu v této firmě, Duka se jmenováním
dostal do výkonného představenstva firmy. V době, která se vyznačuje
poklesem morálních pravidel, by jistě lidem prospělo více se zajímat o
náboženské zásady. Jeden ze vzkazů současného papeže Benedikta XVI.
nevěřícím zněl: "Chovejte se tak, jakoby Bůh byl." To není podomní
prodej nádobí, to je nabídka, nad kterou bychom se mohli zamyslet.
Vedle kladných reakcí vyvolalo jmenování Duky kardinálem i nesouhlasné
reakce. Hlavním důvodem je zvláštní vývoj osobních vztahů s
prezidentem Václavem Klausem. Jde o majetek. Církvím, a především
katolické církvi, by se měly navrátit pozemky a nemovitosti. Právě tím
si lze vysvětlit vstřícné chování Duky a Klause. Dukovi se nelze
divit, jedná se o miliardy. A Klaus vypočítavě zneužívá své moci, jak
je mu vlastní, a snaží se Duku využít ve svém "boji" proti Evropské
unii.
Český stát se řídí svými zákony. A církev? Pro tu by mělo mít největší
váhu to, co se píše v Bibli. Ve Starém zákoně v knize Deuteronomium v
18. kapitole se o kněžích píše: >Nebudou mít dědictví mezi svými
bratry - sám Hospodin je jejich dědictvím, jak jim pověděl.< Na jiném
místě radí Ježíš lidem, kteří ho chtějí následovat, aby se vzdali
svého majetku. Kdo jiný než církev by měl jít příkladem? Jak ale
spravovat kostely? Z čeho platit faráře? Myslím, že kostely patří k
našemu společnému dědictví, správu kostelů bych svěřil památkovým
ústavům, církev by je měla v dlouhodobém užívání ve zvláštním režimu.
Ostatní finanční záležitosti včetně platu farářů by částečně hradili
věřící. Uvítal bych možnost, abychom o rozdělení části daní mohli sami
rozhodovat. Někdo by přispěl na sport, někdo na kulturu a někdo na
církev. Každému, co jeho jest. Doba, kdy značná část území českých
zemí patřila katolické církvi, nepatří v našich dějinách k
nejdemokratičtějším, vracet se k těmto pořádkům, byť jenom rozdělením
majetku, by jistě neprospělo nikomu, ani církvi. Zároveň bychom se
jako národ měli hlásit k našemu národnímu dědictví a o kostely
pečovat. Případ kostela v Liberci, který se proměnil v prodejnu
alkoholických nápojů, je do nebe volající a je ostudou nás všech. Nic
na tom nemění, že je tato stavba odsvěcena. Věřím, že se bude nový
kardinál Dominik Duka především starat o duchovní záležitosti občanů
České republiky, v tomto ohledu má nepřeberné možnosti, kde začít. Je
autoritou, která si jistě červený kardinálský plášť zaslouží.

Letos poprvé byl 13.únor vyhlášen mezinárodním dnem rádia. Pro mne
osobně je rádio tím nejvýznamnějším médiem. Vůbec si přitom nemyslím,
že by rádio vyklízelo pole novým médiím. Naopak. Možnosti internetu
mohou rádiu pouze pomoci v rozvoji. Už samotná idea rozhlasu šířit
vzduchem slovo a hudbu je geniální. V tomto ohledu daleko předstihuje
noviny, které někdo musí rozvážet ke čtenářům. Ani televize se v mých
očích rádiu nerovná, zde je zase pro vysílání potřeba daleko více
investic a vysílání je složité. Rádiu stačí málo, na jedné straně
mikrofon, pak zařízení pro převod zvuku do vlnového pásma, nějaký
vysílač a na opačném konci rozhlasový přijímač s anténou a
reproduktorem. Jak jednoduché a jak geniální. Rozhlasová reportáž,
podobně jako rozhlasová inscenace divadelní hry, je naprosto
specifickým žánrem, vše musí být vyřčeno a popsáno slovy. Co mě na
rádiu fascinuje, je jeho historie. Bylo nástrojem pro šíření
svobodných informací, ale sloužilo i k propagandě. Samostatnou
kapitolou je rádio Svobodná Evropa, sehrálo jednu z hlavních rolí v
boji proti komunistické nesvobodě. I proto jsem rád, že nyní sídlí
její redakce v Praze. Vlastně je to jedna z věcí, na které bychom měli
býti hrdí. Sám poslouchám rádio velice často, mojí oblíbenou
rozhlasovou stanicí je rádio Vltava, k níž nemám žádnou připomínku.
Stanice Český rozhlas 2, rádio Praha; kterou v nedávné době nesmyslně
přejmenovali na Dvojku, protože jim z výzkumu mezi lidmi, kteří rádio
neposlouchají a poslouchat nebudou, vyšlo, že si dotazovaní mysleli,
že se jedná o stanici pouze pro Prahu; má podle mne nějaké ty mouchy,
ale přesto se také dá poslouchat. I Radiožurnál má jisté chyby,
například výběr hudby (stále se o tom mluví, a nic se s tím nedělá)
taktéž mi ale jeho formát vyhovuje. A vděčný jsem i za Český rozhlas
6, kde znějí zasvěcené komentáře. Trochu s obavami se proto dívám na
plány nového ředitele Českého rozhlasu, Petera Duhana, který chce
změnit koncepce stanic. Tedy až na moji oblíbenou Vltavu, což mne
alespoň trochu nechává v klidu. Mimochodem Vltava má svůj klubový
časopis pro příznivce a posluchače. Zde vychází nejen čtvrtletní
program stanice, ale i mnohé zajímavé články z kultury. Že jsem
opomněl soukromá rádia? Ano, udělal jsem tak zcela záměrně, domnívám
se totiž, že zde není žádná rozhlasová stanice, která by stála za
pozornost, tedy až na Rádio 1, které je pro mne dostupné pouze po
internetu. Podobně jako rádio Wave, které není klasickým rádiem, ale
ryze internetovým projektem. Také ovšem stojí za pozornost. A moje
první vzpomínka na rádio? Byly mi asi čtyři roky, koupili jsme rádio,
já se potom vezl na saních, rádio v krabici jsem držel na saních a
poslouchal jsem z krabice šumění vln, jak se z dálky ozývají cizí
hlasy. Rádio pro mne mělo vždy své tajemství a kouzlo. Reproduktor měl
taková malá okénka a já jsem si jako malý myslel, že v těch okýnkách
bydlí malí skřítci a ti pro nás z rádia vysílají. No vlastně si to
myslím stále, jak jinak pochopit fungování rozhlasového vysílání?
Tolik tedy můj příspěvek k mezinárodnímu dni rádia, 13.února.

České dráhy pro zlepšení svých služeb (zatím na zkoušku) nabízí
možnost cestovat v oddíle určeném pro ženy. Pro větší bezpečí. Má to
jistě své opodstatnění, především v dálkových spojích je bezpečnost
cestujících mnohdy na pováženou umenšena. Cestovat sám vlakem je pro
člověka někdy pěkný adrenalin. Ale pokud jde o bezpečnost, mají na ni
při jízdě vlakem snad všichni stejný nárok, bez ohledu na to, zda nosí
sukni, nebo kalhoty. Být ženou, cítím se tímto krokem Českých drah
uražena. Když si sedám do vlaku, sedám si tak, abych nerušil a abych
nebyl rušen. Když jedu na hudební festival a vidím skupinu, která
evidentně míří tamtéž, přisednu si. A když si budu cestou ve vlaku
číst, přisednu si k cestujícím s podobnými plány, na to označené
vagóny nepotřebuji. České dráhy tuto službu zatím nabízí pouze
zkušebně a podle toho, jak se osvědčí, ji plánují rozšířit. Obávám se,
aby v případě, že bude obsazenost oddílu vysoká, o čemž vzhledem ke
kapacitám souprav nepochybuji, nerozšířily České dráhy vyčleněné
oddíly i pro katolíky, homosexuály a komunisty. Ostatním by asi
nezbylo nic jiného, než chodit pěšky. Jistě budou České dráhy
připraveny na všechny situace. Bude zajímavé, jak budou řešit podobně
sporné případy, jako měla v minulosti na stole sportovní jury u
vrcholových sportovců, kdy se objevily protesty zpochybňující ženství
některých závodnic. Nejspolehlivější metodou by nejspíše bylo řešení,
které jednou nabídl Michal Mareš, prvorepublikový novinář a
anarchista, který, když jej nechtěli pustit na jednu společenskou
akci, s dotazem, zda je či není žid, prohlásil: "Pánové, mám si sundat
kalhoty?" Na rozdělení cestujících podle příjmů jsem si už nějak
zvykl, kdo na to má, jezdí jedničkou, kdo na to nemá, ten jezdí
dvojkou, nebo chodí pěšky, ale na rozdělení podle národnosti,
pohlaví, rasové příslušnosti a politického smýšlení, to si asi jen tak
rychle nezvyknu.

Dění posledních dnů dává tušit, že jistoty, ke kterým jsme se upínali
v posledních letech, jsou ty tam. Alespoň co se internetu týče.
Americká vláda se rozhodla zatočit s nelegálním obchodem s hudbou,
filmy a dalšími nehmotnými majetky, které je možné složit a rozložit
pomocí jedniček a nul. Je jasné, že dlouho tolerovaný stav nebyl
zrovna korektní vůči tvůrcům a výrobcům tohoto zboží. Leč myslet si,
že tento proces bude lehký, bylo asi bláhové. Ony už i na straně
těchto "lupičů" vyrostly a zbohatly vrstvy, které by směle mohly, co
se týče úspěchu, konkurovat známým tvůrcům ve filmové a hudební
branži. Alespoň takový jsem měl dojem, když probíhalo zatýkání
společníků kolem serveru Megauplaude. Je zajímavé sledovat, jak to vše
dopadne, a jak jednotlivé vlády oslyší hlasy svých občanů. Je také
otázkou, zda by to byl správný postup, přistoupit na požadavky svých
občanů. Jednotně a s jasnou představou, co ony nové zákony přinesou,
vlády zcela jistě nevystupují, zvlášť po reakci Polska, které od
smlouvy ustupuje. Což dává naději "bojovníkům" i v jiných zemích, že
šance na změnu stanoviska jednotlivých států tu ještě jsou. Co chápu
jako největší nebezpečí pro obyčejného uživatele internetu, je pocit
nejistoty, který tímto krokem americké vlády vstoupil i do virtuálního
prostoru. Jak je možné vyčíslit nehmotný majetek uložený na vzdálených
serverech? Kolik tisíc rodinných fotek se může rovnat jednomu
hollywoodskému filmu? Je možné vůbec tyto dvě hodnoty srovnávat? Stále
se mluví o bezpečném zajištění serverů firmy Google, které by měly v
zálohách přečkat i nukleární válku. No jo, ale co když žádná nukleární
válka nepřijde? Co když si občané USA pouze vyberou špatného
prezidentského kandidáta a ten nařídí dle nějakých nových zákonů vše
smazat? Nevím, jestli jim tato nejistota, kterou rozseli po celém
světě, stála za snahy přiblížit trh s hudbou a filmy létům minulým.
Bránit se pokroku je zbabělé, lépe by jistě udělali, kdyby vyvinuli
sami systém, který přiměje uživatele, změnit své uživatelské zvyky.

Možná to zní zvláštně, ale přes všechny světové události, a že jich v
minulém týdnu bylo, je pro mne největší událostí to, že začala pořádná
zima. Napadl sníh a mrzne. Jak už to bývá, lyžaři a sněhumilové se
radují a řidiči a chodci hořekují. Legrace je, když se tyto dva
rozdílné druhy lidí potkají v jednom jedinci, přes den proklíná sníh a
večer si jde zalyžovat. I takových není málo.
A jaké události mne zaujaly? Malý otřes zaznamenali čeští operátoři na
poli mobilních služeb díky události ve Francii. Zde vstoupil na trh
poskytovatelů mobilních služeb čtvrtý operátor a udělal na trhu
správný průvan. Podle reakcí českým služboposkytovatelů nám do
příchodu další konkurence nic podobného nehrozí. Už před lety jsem
slyšel, že ve Švédsku spustili neomezený tarif, v přepočtu asi za 1200
Kč, měl to být místní Vodafone a příchod tohoto operátora do Česka se
teprve očekával, škoda, že se po příchodu přizpůsobil zdejším
pravidlům. Budeme muset počkat na dalšího. Sám platím za telefon na
měsíc 600 Kč, víkendy mám zdarma, k tomu 160 minut a základní balíček
s internetem. Stačí mi to a pochybuji, že bych volal při neomezeném
tarifu o mnoho víc, jde tedy spíš jen o pocit svobody. Za moji osobu
mohu prohlásit, že přijde-li nějaký operátor s takovouto nabídkou, z
mé strany se nemusí obávat závažnějších změn v chování. Přesto bych
přešel a pokud nabídne francouzský operátor roaming i v Čechách, jdu k
nim. Jde o vztah mezi zákazníkem a poskytovatelem, který se v
posledních letech v Česku, mám takový dojem, neodvíjí ve správném
rozložení.
Druhá událost, která mne zaujala, je zasedání světových expertů na čas
v Ženevě. Zemská rotace se neřídí člověkem vyvinutými atomovými
hodinami, prostě se točí podle přírodních podmínek, nebo podle nálady.
Ale stále se točí, to je poměrně neotřesitelná jistota na rozdíl od
všeho ostatního. Proto překvapí, že tato rotace není tak přesná, jak
by si člověk myslel. A vědci nyní stojí nad otázkou, mají-li se držet
dosavadní praxe a podle situace upravovat světový čas podle přírody,
nebo mají-li se tyto dva časy nadobro rozejít. Tak daleko, abychom
rotaci uměle upravovali prozatím nejsme, naštěstí, kdoví, co by z toho
vzešlo. Přesto je představa zasedajících expertů, jak se hodiny hádají
o to, co udělají s vteřinou navíc, poněkud úsměvná. Kdyby existovala
nějaká světová banka času, mohli bychom tuto vteřinku vložit do
časového rezervního balíčku, a až se nám to jednou hodí, balíček
použijeme. To je jako když najdeš. Věřím, že kdyby s časem šlo kupčit
jako s penězi, byl by z toho velký byznys. Ta jedna vteřina, vyměřená
pro každého člověka na této planetě by v celosvětovém měřítku
znamenala, jenom co se týká lidí, asi 200 let. Připočítáme-li k tomu
vše živé, dostává debata expertů v Ženevě úplně jiná měřítka. A i
kdyby se jednalo o tu jednu vteřinku v životě jedince, když člověk
dohání vlak, je i vteřinka dobrá. Snad to tedy rozhodnou správně,
nerad bych čekal na další spoj.